Uprostřed lesíka,
kdosi smutně naříká,
u stromu je přivázána,
celkem pěkná městská nána.

Myslivec v pokleku u ní,
cosi hledá v podbřišku,
jazykem líže, mocně funí,
obdělává Jindřišku.

Lesák se boří,
plnovousem v Jindře,
té klín hoří,
jak plameny v tundře.

Po chvilce se napřímí,
mrduchtivý lesa pán,
úd má vskutku olbřímí,
chce být Jindrou sán.

Jindřiška to odmítá,
s tím však hajnej počítá,
na chvíli ji hubu zacpe,
při nádechu ho tam nacpe.

Jindra skučí, vzlyká,
naříká, pak polyká.
Amrdol je kavalír,
udělal ji z mrdky knír.

Pak se klidně otočí,
a do houští mizí,
Jindra ráda otročí,
SM ji není cizí.