Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je pátek 31.8.2018 a má svátek Pavlína

Pavlína má angínu,
a v krku ji bolí,
i přesto si vagínu,
ostrou břitvou holí.

Pavlínu vždy po ginu,
přepadá silné nutkání,
roztáhnouti vaginu,
pro s čurákem utkání.

Pavlína je mistrem chtíče,
chce mít plno ve své píče,
ať už je to klacek kluka,
nebo plasty z samošuka.

Pavlína má turbínu.
Nebo masturbínu?
A není to vagína?
Vagína je Pavlína!

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je čtvrtek 30.8.2018 a má svátek Vladěna

Vladěna je návštevnicí,
pravidelnou v nálevně,
jinak bývá poustevnicí,
jak se napít, zná levně.

Vladěna je poustevnicí,
pravidelně pod mostem,
u bezďáků návštěvnicí,
vítaným je vždy hostem.

Vladěna je mistr chlastu,
pije všechno co má grády,
nejradši má čůčo v plastu,
homeless má kamarády.

Vladěna je mistr plastu,
z petek staví obydlí,
a tak jenom díky chlastu,
na ulici nebydlí.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je středa 29. 8. 2018 a má svátek Evelína

Nářez, šunka, tlačenka,
Hana, Ráchel, Kačenka,
mazut, sádlo, vazelína,
Ester, Sára, Evelína.

Grundle, candát, kaťák,
prdel, anál, kaďák,
Jiřka, Růža, Marie,
škvarky, salát, kapie.

Spaghetti kundellini
complimenti Evellini.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je úterý 28. 8. 2018 a má svátek Augustýn

Augustýn byl letapáně,
čistokrevným panicem,
sám si doma tužil káně,
plet si kance s kanicem.

Kumpáni ho měli rádi,
však to byli kamarádi,
připravili překvapení,
kanice na kance změní.

Na svatýho Augustýna,
celkem přesně na jmeniny,
přivezli mu kurvy z Týna,
prapůvodem z Ukrajiny.

Dvojice zasloužilých kurev,
magickou silou svých vulev,
mocně Gustu kletby zbaví,
čurák se mu pořád staví.

Rychle však se vysemení,
hlavně že už panic není.

Skončí štych a pak směle,
pošle kurvy do prdele.
Tohle je má ratejna,
mažte zpátky do Tejna

V prdeli a v Tejně …

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je pondělí 27. 8. 2018 a má svátek Otakar

Místo svatby Otakar,
jel na pohřeb a na kar,
pánbůh si vzal tchýni,
tu nečistou svini.

Nemá ale Otakáro,
k dispozici žádný fáro,
nabídne tak svoje káro,
na patku si čísne háro.

Na hostinu nedorazí,
po cestě se s bandou srazí,
ortodoxních nihilistů,
dopřejí si koka listů.

Oťas sjetej jako vocas,
s velkou partou plešek,
smutně sedí jako lofas,
dostihnul ho pešek.

Chodí pleška okolo,
nedívej se na čelo,
kdo se na něj koukne,
toho pleška zfoukne.

Otakar nestih kar,
od plešek dostal dar,
chodí pleška okolo,
nedívej se na čelo,
podíval se na líčko,
inkasoval čeličko.

Chcal, sral Ota bolestí,
komu se to poštěstí,
místo karu jet směr ÁRO,
smůlu měl jen Otakáro.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je 26. 8. 2018 a má svátek Luděk

V kavárně U pěti koček,
ženský jsou tam v přesile,
Luděk sedí, chystá bloček,
krůty hudraj zběsile.

Před kavárnou místo není,
je tam zákaz zastavení,
četník Luděk pokukuje,
kdy tam někdo zaparkuje.

Už se svině v bavoráku,
v pavučině zmítá,
Luděk cití pnutí v ptáku,
pokuta už lítá.

Paničce se platit nechce,
nářky málo platný,
Luďa odmítá ji lehce,
je zmrd neúplatný.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je sobota 25. 8. 2018 a má svátek Radim

Radim to byl závodník,
než upad hlavou na chodník.
Jednou tuhle po závodu,
místo piva chlastal vodu.

Vyšel z depa, jak měl v plánu,
uklouz na šlupce od banánu.
Vožralové mají štěstí,
střízlivost však zradu věstí.

Místo tance s dvojkou v žíle,
na banánu v plné síle,
padnul na znak, jeb na kámen,
prasklá lebka, s tour je ámen.

Když opustil nemocnici,
dostal Radim padoucnici,
neudrží v ruce hasák,
Východisko? Bude pasák!

Místo kola kurvy sedlá,
šaltrpákou v píčách kvedlá,
pumpička po vzduchu lapá,
dělá štětkám bordelpapá.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je pátek 24. 8. 2018 a má svátek Bartoloměj

Na palouku Bartoloměj,
šalamounka našel oměj,
sežrat ji šel k večeři,
na otravu nevěří.

Nevěřící Tomáš apoštolem,
mor, kurděje, heksenšus,
Nevěřící Bartoš volem,
rychlý konec, ende, šlus.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je čtvrtek 23. 8. 2018 a má svátek Sandra

Velikého Alexandra,
obdivuje naše Sandra.
Dějiny má ráda holka,
zarputilá knihomolka.

V knihovně se odehrává,
co jinde se málo stává,
popouští uzdu fantasii,
co dočetla se o Asii.

Každou gejšu nejdřív čeká,
odpanění obřadné,
Sandra čte dál, tiše heká,
vzrušení je pořádné.

Sandra se vzhlídne v gejše,
před knihovnu vyběhne,
vandráka čapne za slimejše,
ten mu ihned naběhne.

A tak chudák na vandru,
musel vylézt na Sandru,
a ohnout ji na klandru.

Posted in Běsy Vtipné propuky

Zpráva o kulturním Opruzení

Mezi opruzence jsme přivykli ve školních škamnách počítati toliko jistého Kajetána, Dobrovského či Jungmana. Leč opruzení nemusí být pouze národní, rovněž může dojít k opruzení kulturnímu. Poslyšte tuto historii o kulturním opruzení Čendy Bulíka z Londonu.

Příběh začíná v malém Londonu, tuhle za Rašpachem a za Bosnou. Čenda Bulík syn starého Ferdy Bulíka zde bydlel na gruntě po sudeťácích, po večerech pokojně sledoval ordinaci v růžovém věnci, dvakrát týdně si v Suchdole, kam dojížděl svojí škodou 120L, koupil něco rohlíků, uzenek, bandasky rumu a pár bas lahvových piv Klasik. Byl svědomitým traktoristou v Rašpašském JZD. O sobotách brigádně kradl okapy v nedalekém Litschau. Na ryby nechodil, nimrodem nebyl, požárnímu sportu neholdoval. Nehrál ani odbíjenou za slavný Rašpachs Tygrs. Zkrátka žil životem zapomenutého alkoholika straníce se spolkové činosti i nevšedních radostí Londonského obecenstva, jimiž byly zejména funusy, dožínky a oslava MDŽ. Vyzáním byl Čenda Bulík svědomitým bývalým komunistou. Jednoho podzimního dne se to stalo. Čendovi přetekla za chalupou žumpa. Sračky se valily po dvorku až ke schodům na zápraží. Chtě nechtě musel se Čenda Bulík spokojiti se starou kadiboudou po svém dědkovi Adalbertovi, nejméně do doby, než bude mít Novohradský hovnocucář Voháňka místo v notesu. Ani chcát do dřezu nemohl. Hladina sraček na dvorku povážlivě stoupala a hrozilo, že se přelije přes zápraží do světnice. I usedl tedy Čenda Bulík na dřevěný klozet v sadě, odhodlán vyprázdniti sobě bachor. Leč strašlivá chyba při vběru uzenek, nebožák sobě kosteleckých od Babiše zakoupil, chtěla tomu a Čendu přepadl břuchabol a nesravosť. Marně se na dřevěném klosetu nebožák svíjel, marně prosil za odpuštění panenku Marii a sliboval, že už jen Lišovských párků sobě kupovati bude, marně svolával na slovenského šizuňka hněv pekelníků, perunův i radegastův. Počátek ordinace prostě nestihl. Když seděl na klozetu hodinu již čtvrtou, s osudem nesravce smířen a již se nevzpouzeje, přišla mu dlouhá chvíle. I začal kolem sebe pátrati, čím by si nudu na klozetku ukrátil. Chvilku si prohlížel obrásky v starém rudém právu, které tam zanechal jeho otec, coby hygienickou pomůcku k vytření prdele. Obrásky však byly jednotvárné a tak Čendu po chvíli začali všichni ti jednotvární smějící se zemědělcí a líbající se aparátčíci nudit. Až pak v koutě kadiboudy našel jistého almanachu po svém dědkovi. I rozveřvel jej a slabikoval. „Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala.“ A četl pak další poutavé vyprávění o národním divadle. Na černobílém obrázku na zažloutlé straně 13 onoho almanachu prohlédl si pak kresbu opony a o dvě stránky dále malůvky jakéhosi Mikuláše nebo Aleše. A pak už jej zmoženého břichabolem a nesravostí přemohl spánek a Čenda na hajzlíku usnul. Co přesně se mu zdálo, není do dnes na Londonsku již známo. Jisto však je, že když jej prudké žašgrundání a následné náhlé povolení stavidel z mrákot probralo, vytřiv si prdele rudým právem, vyběhl z klozetku a zvolal: „Ej slované, však i já se podívám, do tej zlatej kapličky“. A hned ráno obul své sváteční gumáky a vydal se do Suchdola na lokálku do Veselí.

 

Bylo již dávno tomu, co Čenda naposledy šukafonem se po lokálce vydal. Horko bylo, nohy se potily v gumovkách, vejce i prdel pak na koženkové sedačce. Však objeviv v sobě kulturního ducha národa, rozbalil si Čeněk chleba s paštikou a pohledem sledoval uhánějící krajinu, kterou se šukafon do Veselí řítil. Ve Veselské nádražce stihl sobě zakoupiti rumu hlt a piva máz a už se souká do krychlíku do Prahy. Posadil se do kupé, slunce svítilo, prdel se potila a vlak se zvolna sunul ku Praze. Čenda si říhl, na koženkové sedačce se stulil k okénku a počal chrápati, až se koleje kroutily. V Praze pak Čenda přestoupil na Tramvajku a odjel do Braníka. Původně samozřejmě plánoval přesunout se na nábřeží, jenže nasedl na tramvajku špatným směrem a ocitl se tak v z ničeho nic v Bránickém pivovaře a pocítil žízeň. Času měl dost a tak usadil se v parném dni na dubovou lavici a nalil si do hlavy pět Bránických dvanáctek a zajedl jich laskominou utopenec. Opět nasedl na tramvajku a tentokrát již úspěšně dorazil ku zlaté kapličce národa našeho. Prdel jeho již byla značně zpocena, ale vše mohlo ještě dobře dopadnout. Osud jeho však měla vzápětí zpečetiti uvědomělá biletářka Anča Svazačka. Tato dobrá osoba se na Čendu osopila hned ve foyeru. „Kam si myslíš že lezeš pobudo smrdutá, obludo břichatá dvojbradá, uličníku v gumácích?“ „Ehm, tudle do divadla“ rděl se Čeněk zaskočen prudkou reakcí ženštiny. „Takhle se chodí do divadla ty prasáku“ ječela však biletářka neznaje slitování pro burana z Londonu. „Nó, uch takle, todle…“ Snažil se Čenda Bulík řešit situaci konstruktivně. To už se po něm však sápala dvojce divadelních požárníků, aby jim smýkli z foyeru ven a kopli jej do načaté prdele. I odbelhal se zklamaný a rozbolavělý Čeněk do nedalekého hostince, usedl zde na lavici a lil si pivo a kořalku do držky. Svědkové toho okamžiku tvrdí, že po osmém půlitru broukal si Čeněk popěvek proč bychom se netěšili, po dvanáctém vykřikoval verše z lucerny a po dvacátém druhém pak prozpěvoval:

Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu zraku,
tajemství hrozná – prokletí!
Však nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!


Když padla na Prahu tma, odbelhal se pak Čenda zpátky na Wilsonovo nádraží, kde usedl opět na koženkovou sedačku do Kupé a protože nebožák usnul, probudil se za zvoláním: „nedej zahynouti nám i budoucím“ až na nádraží v rakouském Linci. Když vstal z koženkové sedačky, shledal svoji prdel oteklou, zarudlou a opruzenou. A tak se Čeněk nestal obrozencem. Stal se kulturním opruzencem.

Zda tenkrát Čenda Bulík na kultůru zanevřel dnes nevíme. Víme jen, že na náhrobní desce na Londonském hřbitůvku má vytesán tento epitaf: Našich kvasů hubitelé lítí, hnití, plesnivina, jezoviti. Zde leží Čeněk, jenž na Platfus skonal mlád 55 let.

A přátelé tento příběh je pravda, neboť mi jej v Novém Yorku na návsi vyprávěl sám velitel Novo Yorkských dobrovolných požárníku Anton Provázek.