Při jednom z posledních rozhovorů jsi chtěl jen moct pěstovat rajčata, zajít na ryby, na pivo a na hokej. A taky kluka vidět růst. Ještě alespoň chvíli. Dali ti týdny, možná měsíce a ty ses držel druhej rok. Bolesti tlumily náplasti s morfiem, nebo podobnou šmakuládou, alespoň trochu. Víc si je asi tlumil ty sám. Vůlí si alespoň chvilku pokecat, zanadávat na svini rakovinu a spřádat plány. Plány na uzdravení a na to, jak si začneš dávat pivo alespoň po deckách. Balil sis cigára a plány na řízkování nových odrůd rajčat střídaly plány na cestu do Indie za šamanem, co tě vyléčí. A taky si, jako už tolikrát, plánoval jak konečně začneš pořádně psát na Pukavec. Hned jak ti zase začnou pořádně fungovat prsty na rukou. Tomu jedinýmu sem fakt nevěřil. Všemu ostatnímu jsem věřit chtěl a proto věřil. Ostatně nešlo o žádné plány světoborné mimořádnosti, jako vyhrát formuli jedna v monopostu vlastní konstrukce se stájí Perštát Pivu Pic, ani jako uspořádat u kostela Woodstock. Chtěl si tu nejobyčejnější věc na světě. Zas ještě chvíli normálně žít.
Dneska je jasný, že nikdo další už mít svátek na pukavci nebude. Žádný další oslavenec si o sobě nepřečte důmyslně oplzlou píčovinu ve verších a jak je to s tou Dlaňovkou a zevlama už se taky nikdo nedozví. Že prej, zázrak se nekonal, řeknou lidi. Lidi toho spoustu nakecaj a věděj piču. Zázrak je, žes tu s náma byl. Zázrak je, kolik si spojoval lidí. Zázrak je, že nejni na světě pazdrát, kterej by ti to přál. Tys byl zázrak.

A ve světě kde se dějou zázraky není těžký věřit, že tam někde seš. Někde kde není bolest, pivo má správnou teplotu a říz, gitanesky nejsou zakázaný, ryby berou a rajčata i houby rostou celej rok jak vzteklý. A taky tam určitě nemaj Kozle, Gambrinuse a podobný mrdky. A příští zápas budeš stát v nebeskym kotli s Pavílkem a učit andělský chóry ciginu, aby sis pak polil hlavu kořalkou. Drž nám místa v nebeskym majáku. Na viděnou. A díky moc.