Při jednom z posledních rozhovorů jsi chtěl jen moct pěstovat rajčata, zajít na ryby, na pivo a na hokej. A taky kluka vidět růst. Ještě alespoň chvíli. Dali ti týdny, možná měsíce a ty ses držel druhej rok. Bolesti tlumily náplasti s morfiem, nebo podobnou šmakuládou, alespoň trochu. Víc si je asi tlumil ty sám. Vůlí si alespoň chvilku pokecat, zanadávat na svini rakovinu a spřádat plány. Plány na uzdravení a na to, jak si začneš dávat pivo alespoň po deckách. Balil sis cigára a plány na řízkování nových odrůd rajčat střídaly plány na cestu do Indie za šamanem, co tě vyléčí. A taky si, jako už tolikrát, plánoval jak konečně začneš pořádně psát na Pukavec. Hned jak ti zase začnou pořádně fungovat prsty na rukou. Tomu jedinýmu sem fakt nevěřil. Všemu ostatnímu jsem věřit chtěl a proto věřil. Ostatně nešlo o žádné plány světoborné mimořádnosti, jako vyhrát formuli jedna v monopostu vlastní konstrukce se stájí Perštát Pivu Pic, ani jako uspořádat u kostela Woodstock. Chtěl si tu nejobyčejnější věc na světě. Zas ještě chvíli normálně žít.
Dneska je jasný, že nikdo další už mít svátek na pukavci nebude. Žádný další oslavenec si o sobě nepřečte důmyslně oplzlou píčovinu ve verších a jak je to s tou Dlaňovkou a zevlama už se taky nikdo nedozví. Že prej, zázrak se nekonal, řeknou lidi. Lidi toho spoustu nakecaj a věděj piču. Zázrak je, žes tu s náma byl. Zázrak je, kolik si spojoval lidí. Zázrak je, že nejni na světě pazdrát, kterej by ti to přál. Tys byl zázrak.

A ve světě kde se dějou zázraky není těžký věřit, že tam někde seš. Někde kde není bolest, pivo má správnou teplotu a říz, gitanesky nejsou zakázaný, ryby berou a rajčata i houby rostou celej rok jak vzteklý. A taky tam určitě nemaj Kozle, Gambrinuse a podobný mrdky. A příští zápas budeš stát v nebeskym kotli s Pavílkem a učit andělský chóry ciginu, aby sis pak polil hlavu kořalkou. Drž nám místa v nebeskym majáku. Na viděnou. A díky moc.

Dokumentární sekce naší redakce Wafen Ředkvičkenkorps uvádí barevný dokumentární snímek o hodnotném umění Elektrického Pána.

Dnes pro Vás máme veselou píseň, aby vás nepřepadla plíseň.
(pokavaď nevidíte žádný video, klikněte na slovo píseň a vono to snad nějak propukne)

Milá zlatá, paní Zlata
Dneska bude katem sťata
Na tom rudém náměstí
Je to pro ní neštěstí

Dav se schází na náměstí
Ohromné to pro lid štěstí
když se koná exekuce
leckdo už má popkorn v ruce

Nešťastnice Zlata zoufá
Marně v milost Cára doufá
Cár zná jiné nezbednice
Netřeba mu coury více

Žalářník co klíči chřestí
Srazí si ji k zemi pěstí
Obskočí ji zezadu
To mu zvedne náladu

Zatímco davy tuše slávu
Scházejí se na popravu
V kobce pěkně potají
Se žalářnící střídají

I kapitán sám hradní stráže
Při souloži Zlatě káže
Když hampejznici zneužívá
Moudře na ni prstem kývá

Že jsi špatná coura byla
Špatně jsi si moudí myla
Dnes ti Zlato hlavu setnou
Tak pošpásuj si ještě se mnou

Že jsi byla děvka drahá
Co se levně dávat zdráha
Dnes budeš za to zkrácena
Ty ženštino zvrácená

Jen špásujte si nezbednící
Smějese jim Zlata dící
že věc je to tutová
že jest dáma tyfová

Protože Mrož je furt very busy (čiliže chlastá) a na věrné folouvery ouplně sere, zaběsním dnes za něj. Nectně si, při té příležitosti, vytřu hubu národním pokladem.

Dědula Jaromír na zimák se belhá
Nedbá nic na stařectví chatrné
V uzlíčku hokejku a rukavice má
Je to od něj neopatrné

Jaromíre, jsi si jist?

Jarda má číslo na Bureše
Tak může na sudí řvát
A kdo se před ním málo třese
Na toho klekne finančák

Jaromíre, jak se ti spí?

V plesnivé stodole HC Kladno
Bude dnes Jaromír hrát
Snad jej neskriplí reuma a chladno
Můžeme Jardovi přát

Jaromíre, má to cenu?

Přiletí rána, křupne kost
Stařecká kostra k ledu se skládá
Jaromír má zjevně dost
Svěrač řitní souboj vzdává

Jaromíre, to sis přál?

Konec slávy, marný vzdor
Kde byl lesk jen bída zbívá
Kdys sportovců velký vzor
Legenda klaunem dneska bývá

To neděláš dobře s těma Řitířema, Jaromíre! Fšecko nejlepčí a polepši se. Jo a sorry jako.

Své socialistické závazky nejen splníme
My je i dvojnásobně překročíme
A potom se z toho samým blahem posereme
A blaženi v hovnech potom utoneme
Pak konečně ve sračkách nebudeme
Viva la Průmyslová Výroba

Mezi opruzence jsme přivykli ve školních škamnách počítati toliko jistého Kajetána, Dobrovského či Jungmana. Leč opruzení nemusí být pouze národní, rovněž může dojít k opruzení kulturnímu. Poslyšte tuto historii o kulturním opruzení Čendy Bulíka z Londonu.

Příběh začíná v malém Londonu, tuhle za Rašpachem a za Bosnou. Čenda Bulík syn starého Ferdy Bulíka zde bydlel na gruntě po sudeťácích, po večerech pokojně sledoval ordinaci v růžovém věnci, dvakrát týdně si v Suchdole, kam dojížděl svojí škodou 120L, koupil něco rohlíků, uzenek, bandasky rumu a pár bas lahvových piv Klasik. Byl svědomitým traktoristou v Rašpašském JZD. O sobotách brigádně kradl okapy v nedalekém Litschau. Na ryby nechodil, nimrodem nebyl, požárnímu sportu neholdoval. Nehrál ani odbíjenou za slavný Rašpachs Tygrs. Zkrátka žil životem zapomenutého alkoholika straníce se spolkové činosti i nevšedních radostí Londonského obecenstva, jimiž byly zejména funusy, dožínky a oslava MDŽ. Vyzáním byl Čenda Bulík svědomitým bývalým komunistou. Jednoho podzimního dne se to stalo. Čendovi přetekla za chalupou žumpa. Sračky se valily po dvorku až ke schodům na zápraží. Chtě nechtě musel se Čenda Bulík spokojiti se starou kadiboudou po svém dědkovi Adalbertovi, nejméně do doby, než bude mít Novohradský hovnocucář Voháňka místo v notesu. Ani chcát do dřezu nemohl. Hladina sraček na dvorku povážlivě stoupala a hrozilo, že se přelije přes zápraží do světnice. I usedl tedy Čenda Bulík na dřevěný klozet v sadě, odhodlán vyprázdniti sobě bachor. Leč strašlivá chyba při vběru uzenek, nebožák sobě kosteleckých od Babiše zakoupil, chtěla tomu a Čendu přepadl břuchabol a nesravosť. Marně se na dřevěném klosetu nebožák svíjel, marně prosil za odpuštění panenku Marii a sliboval, že už jen Lišovských párků sobě kupovati bude, marně svolával na slovenského šizuňka hněv pekelníků, perunův i radegastův. Počátek ordinace prostě nestihl. Když seděl na klozetu hodinu již čtvrtou, s osudem nesravce smířen a již se nevzpouzeje, přišla mu dlouhá chvíle. I začal kolem sebe pátrati, čím by si nudu na klozetku ukrátil. Chvilku si prohlížel obrásky v starém rudém právu, které tam zanechal jeho otec, coby hygienickou pomůcku k vytření prdele. Obrásky však byly jednotvárné a tak Čendu po chvíli začali všichni ti jednotvární smějící se zemědělcí a líbající se aparátčíci nudit. Až pak v koutě kadiboudy našel jistého almanachu po svém dědkovi. I rozveřvel jej a slabikoval. „Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala.“ A četl pak další poutavé vyprávění o národním divadle. Na černobílém obrázku na zažloutlé straně 13 onoho almanachu prohlédl si pak kresbu opony a o dvě stránky dále malůvky jakéhosi Mikuláše nebo Aleše. A pak už jej zmoženého břichabolem a nesravostí přemohl spánek a Čenda na hajzlíku usnul. Co přesně se mu zdálo, není do dnes na Londonsku již známo. Jisto však je, že když jej prudké žašgrundání a následné náhlé povolení stavidel z mrákot probralo, vytřiv si prdele rudým právem, vyběhl z klozetku a zvolal: „Ej slované, však i já se podívám, do tej zlatej kapličky“. A hned ráno obul své sváteční gumáky a vydal se do Suchdola na lokálku do Veselí.

Bylo již dávno tomu, co Čenda naposledy šukafonem se po lokálce vydal. Horko bylo, nohy se potily v gumovkách, vejce i prdel pak na koženkové sedačce. Však objeviv v sobě kulturního ducha národa, rozbalil si Čeněk chleba s paštikou a pohledem sledoval uhánějící krajinu, kterou se šukafon do Veselí řítil. Ve Veselské nádražce stihl sobě zakoupiti rumu hlt a piva máz a už se souká do krychlíku do Prahy. Posadil se do kupé, slunce svítilo, prdel se potila a vlak se zvolna sunul ku Praze. Čenda si říhl, na koženkové sedačce se stulil k okénku a počal chrápati, až se koleje kroutily. V Praze pak Čenda přestoupil na Tramvajku a odjel do Braníka. Původně samozřejmě plánoval přesunout se na nábřeží, jenže nasedl na tramvajku špatným směrem a ocitl se tak v z ničeho nic v Bránickém pivovaře a pocítil žízeň. Času měl dost a tak usadil se v parném dni na dubovou lavici a nalil si do hlavy pět Bránických dvanáctek a zajedl jich laskominou utopenec. Opět nasedl na tramvajku a tentokrát již úspěšně dorazil ku zlaté kapličce národa našeho. Prdel jeho již byla značně zpocena, ale vše mohlo ještě dobře dopadnout. Osud jeho však měla vzápětí zpečetiti uvědomělá biletářka Anča Svazačka. Tato dobrá osoba se na Čendu osopila hned ve foyeru. „Kam si myslíš že lezeš pobudo smrdutá, obludo břichatá dvojbradá, uličníku v gumácích?“ „Ehm, tudle do divadla“ rděl se Čeněk zaskočen prudkou reakcí ženštiny. „Takhle se chodí do divadla ty prasáku“ ječela však biletářka neznaje slitování pro burana z Londonu. „Nó, uch takle, todle…“ Snažil se Čenda Bulík řešit situaci konstruktivně. To už se po něm však sápala dvojce divadelních požárníků, aby jim smýkli z foyeru ven a kopli jej do načaté prdele. I odbelhal se zklamaný a rozbolavělý Čeněk do nedalekého hostince, usedl zde na lavici a lil si pivo a kořalku do držky. Svědkové toho okamžiku tvrdí, že po osmém půlitru broukal si Čeněk popěvek proč bychom se netěšili, po dvanáctém vykřikoval verše z lucerny a po dvacátém druhém pak prozpěvoval:

Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu zraku,
tajemství hrozná – prokletí!
Však nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!

Když padla na Prahu tma, odbelhal se pak Čenda zpátky na Wilsonovo nádraží, kde usedl opět na koženkovou sedačku do Kupé a protože nebožák usnul, probudil se za zvoláním: „nedej zahynouti nám i budoucím“ až na nádraží v rakouském Linci. Když vstal z koženkové sedačky, shledal svoji prdel oteklou, zarudlou a opruzenou. A tak se Čeněk nestal obrozencem. Stal se kulturním opruzencem.

Zda tenkrát Čenda Bulík na kultůru zanevřel dnes nevíme. Víme jen, že na náhrobní desce na Londonském hřbitůvku má vytesán tento epitaf: Našich kvasů hubitelé lítí, hnití, plesnivina, jezoviti. Zde leží Čeněk, jenž na Platfus skonal mlád 55 let.

A přátelé tento příběh je pravda, neboť mi jej v Novém Yorku na návsi vyprávěl sám velitel Novo Yorkských dobrovolných požárníku Anton Provázek.

Seděl vágus na zastávce
Krkal, smrděl, plival
Trvalo to však jen krátce
Opicajt se na něj díval

Všeobecně vágusení
Opicajtům milé není
Pendrekem nápravu zjednají
Vágusa si podají

Leží vágus na zastávce
Krvácí, slintá, skučí, otéká
policejní tvrdá práce
pendrekem tlukou člověka

Všeobecně vágusení
Opicajtům milé není
Pendrekem nápravu zjednají
Vágusa si podají

Leží vágus na záchytce
V křečích škube údy
kvůli levné silné vodce
Pěna mu jde z huby

Všeobecně vágusení
Delirium tremens mění
V hubě pěna v očích běs
Přímá linka do nebes

Leží vagus u popelnic
Mrtvé tělo pohozené
Vymizel svit ze zřítelnic
Popelářský vůz se žene

Všeobecně vágusení
Delirium tremens mění
Sejme světa utrpení
cesta zpět už pro něj není

Na smětišti nebo v rově
S farářem či bez funusu
Všichni lidé rovni sobě
Promění se v kupu hnusu

Snaktus Vágus Humus Salve

Čteme za Vás žurnály, aby vy jste nemuseli a předkládáme vám ty nejzávažnější výstřiky mediálních mrdek.

Mrdky mediální píšó, že Vandal nastříkal kosočtverec na ševrolet. Mě to ale připadá jako, že kunda nastříkala na ševrolet kundu. Co myslíte?
V Plzni je veselo vole. Nahý holky tam vypouštěj ptáky na svobodu.
Milošovo trenky prý porušily zákon o ochraně ovzduší. Hele já toho geronta taky nemám rád, ale tohle? Může za globální otepovlání, zemětřas na Hajty i za smrt velkého Ge Váry? Někomu už fakt jebe.
Taky u vás v podniku vaří na hovno? Možná vás připravují na karieru kosmonautů. Mimochodem v kdejakém řetězci fast foodu vám hovna dají už leta. Nasa je zase pozadu.
EÚředníci, lidi, kteří pomáhají nám všem řešit problémy, které bychom bez nich nikdy neměli. A pak přijdou ještě zmetky z ČOI na kontrolu. EU – špatný sluha a zlý pán.
Buzny všech zemí spojte se, milujte se, vyhubte se!  Queer komunisti… Jdu blejt. (Informace pro příslušného „služebního“ čtenáře. Termínem „Buzny“ zde nejsou označeny homosexuálové, ale perverzní homosexualisti, navíc článek nevyjadřuje názor redakce, ani autora. Za užití hrubého vulgarismu – komunista se omlouváme)
V Paříži jsou opět na před. Skoro jako Brno. Instalovali „nové“ ekobrutus pregrasivní moderní pisoáry. To znamená, že se v Paříži můžete vychcat do kbelíku se slámou přímo na ulici. Pokrok nezastavíš, jen se vtírá myšlenka, že už to tu bylo. Někdy A.D. 950 nebo tak… Jsme jen zvědavý, kdo první to zavede u nás. Co třeba mč Brno Pisoárky? Matěj Hollan je na to „progresivní“ zmrd dost.

Někdo namaloval píču na zeď
Na zdi se píča hrdě dmula
Nedbala nic na to
Že podobná si není
Shlížela ze zdi povýšeně
Na pohoršené lidské pokolení
Někdo namaloval zeď na píču
Šmouhy, fleky a kocouři
Aby tyfus schvátil toho vola
Co řemeslu nehoví zřejmě zhola
Píča na zdi
A zeď na píču
Obě brzo někdo přemaluje vápnem