Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je čtvrtek 23. 8. 2018 a má svátek Sandra

Velikého Alexandra,
obdivuje naše Sandra.
Dějiny má ráda holka,
zarputilá knihomolka.

V knihovně se odehrává,
co jinde se málo stává,
popouští uzdu fantasii,
co dočetla se o Asii.

Každou gejšu nejdřív čeká,
odpanění obřadné,
Sandra čte dál, tiše heká,
vzrušení je pořádné.

Sandra se vzhlídne v gejše,
před knihovnu vyběhne,
vandráka čapne za slimejše,
ten mu ihned naběhne.

A tak chudák na vandru,
musel vylézt na Sandru,
a ohnout ji na klandru.

Posted in Běsy Vtipné propuky

Zpráva o kulturním Opruzení

Mezi opruzence jsme přivykli ve školních škamnách počítati toliko jistého Kajetána, Dobrovského či Jungmana. Leč opruzení nemusí být pouze národní, rovněž může dojít k opruzení kulturnímu. Poslyšte tuto historii o kulturním opruzení Čendy Bulíka z Londonu.

Příběh začíná v malém Londonu, tuhle za Rašpachem a za Bosnou. Čenda Bulík syn starého Ferdy Bulíka zde bydlel na gruntě po sudeťácích, po večerech pokojně sledoval ordinaci v růžovém věnci, dvakrát týdně si v Suchdole, kam dojížděl svojí škodou 120L, koupil něco rohlíků, uzenek, bandasky rumu a pár bas lahvových piv Klasik. Byl svědomitým traktoristou v Rašpašském JZD. O sobotách brigádně kradl okapy v nedalekém Litschau. Na ryby nechodil, nimrodem nebyl, požárnímu sportu neholdoval. Nehrál ani odbíjenou za slavný Rašpachs Tygrs. Zkrátka žil životem zapomenutého alkoholika straníce se spolkové činosti i nevšedních radostí Londonského obecenstva, jimiž byly zejména funusy, dožínky a oslava MDŽ. Vyzáním byl Čenda Bulík svědomitým bývalým komunistou. Jednoho podzimního dne se to stalo. Čendovi přetekla za chalupou žumpa. Sračky se valily po dvorku až ke schodům na zápraží. Chtě nechtě musel se Čenda Bulík spokojiti se starou kadiboudou po svém dědkovi Adalbertovi, nejméně do doby, než bude mít Novohradský hovnocucář Voháňka místo v notesu. Ani chcát do dřezu nemohl. Hladina sraček na dvorku povážlivě stoupala a hrozilo, že se přelije přes zápraží do světnice. I usedl tedy Čenda Bulík na dřevěný klozet v sadě, odhodlán vyprázdniti sobě bachor. Leč strašlivá chyba při vběru uzenek, nebožák sobě kosteleckých od Babiše zakoupil, chtěla tomu a Čendu přepadl břuchabol a nesravosť. Marně se na dřevěném klosetu nebožák svíjel, marně prosil za odpuštění panenku Marii a sliboval, že už jen Lišovských párků sobě kupovati bude, marně svolával na slovenského šizuňka hněv pekelníků, perunův i radegastův. Počátek ordinace prostě nestihl. Když seděl na klozetu hodinu již čtvrtou, s osudem nesravce smířen a již se nevzpouzeje, přišla mu dlouhá chvíle. I začal kolem sebe pátrati, čím by si nudu na klozetku ukrátil. Chvilku si prohlížel obrásky v starém rudém právu, které tam zanechal jeho otec, coby hygienickou pomůcku k vytření prdele. Obrásky však byly jednotvárné a tak Čendu po chvíli začali všichni ti jednotvární smějící se zemědělcí a líbající se aparátčíci nudit. Až pak v koutě kadiboudy našel jistého almanachu po svém dědkovi. I rozveřvel jej a slabikoval. „Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala.“ A četl pak další poutavé vyprávění o národním divadle. Na černobílém obrázku na zažloutlé straně 13 onoho almanachu prohlédl si pak kresbu opony a o dvě stránky dále malůvky jakéhosi Mikuláše nebo Aleše. A pak už jej zmoženého břichabolem a nesravostí přemohl spánek a Čenda na hajzlíku usnul. Co přesně se mu zdálo, není do dnes na Londonsku již známo. Jisto však je, že když jej prudké žašgrundání a následné náhlé povolení stavidel z mrákot probralo, vytřiv si prdele rudým právem, vyběhl z klozetku a zvolal: „Ej slované, však i já se podívám, do tej zlatej kapličky“. A hned ráno obul své sváteční gumáky a vydal se do Suchdola na lokálku do Veselí.

 

Bylo již dávno tomu, co Čenda naposledy šukafonem se po lokálce vydal. Horko bylo, nohy se potily v gumovkách, vejce i prdel pak na koženkové sedačce. Však objeviv v sobě kulturního ducha národa, rozbalil si Čeněk chleba s paštikou a pohledem sledoval uhánějící krajinu, kterou se šukafon do Veselí řítil. Ve Veselské nádražce stihl sobě zakoupiti rumu hlt a piva máz a už se souká do krychlíku do Prahy. Posadil se do kupé, slunce svítilo, prdel se potila a vlak se zvolna sunul ku Praze. Čenda si říhl, na koženkové sedačce se stulil k okénku a počal chrápati, až se koleje kroutily. V Praze pak Čenda přestoupil na Tramvajku a odjel do Braníka. Původně samozřejmě plánoval přesunout se na nábřeží, jenže nasedl na tramvajku špatným směrem a ocitl se tak v z ničeho nic v Bránickém pivovaře a pocítil žízeň. Času měl dost a tak usadil se v parném dni na dubovou lavici a nalil si do hlavy pět Bránických dvanáctek a zajedl jich laskominou utopenec. Opět nasedl na tramvajku a tentokrát již úspěšně dorazil ku zlaté kapličce národa našeho. Prdel jeho již byla značně zpocena, ale vše mohlo ještě dobře dopadnout. Osud jeho však měla vzápětí zpečetiti uvědomělá biletářka Anča Svazačka. Tato dobrá osoba se na Čendu osopila hned ve foyeru. „Kam si myslíš že lezeš pobudo smrdutá, obludo břichatá dvojbradá, uličníku v gumácích?“ „Ehm, tudle do divadla“ rděl se Čeněk zaskočen prudkou reakcí ženštiny. „Takhle se chodí do divadla ty prasáku“ ječela však biletářka neznaje slitování pro burana z Londonu. „Nó, uch takle, todle…“ Snažil se Čenda Bulík řešit situaci konstruktivně. To už se po něm však sápala dvojce divadelních požárníků, aby jim smýkli z foyeru ven a kopli jej do načaté prdele. I odbelhal se zklamaný a rozbolavělý Čeněk do nedalekého hostince, usedl zde na lavici a lil si pivo a kořalku do držky. Svědkové toho okamžiku tvrdí, že po osmém půlitru broukal si Čeněk popěvek proč bychom se netěšili, po dvanáctém vykřikoval verše z lucerny a po dvacátém druhém pak prozpěvoval:

Co dál? To mlha oku zahaluje
a mnoho skrývá zkalenemu zraku,
tajemství hrozná – prokletí!
Však nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná!


Když padla na Prahu tma, odbelhal se pak Čenda zpátky na Wilsonovo nádraží, kde usedl opět na koženkovou sedačku do Kupé a protože nebožák usnul, probudil se za zvoláním: „nedej zahynouti nám i budoucím“ až na nádraží v rakouském Linci. Když vstal z koženkové sedačky, shledal svoji prdel oteklou, zarudlou a opruzenou. A tak se Čeněk nestal obrozencem. Stal se kulturním opruzencem.

Zda tenkrát Čenda Bulík na kultůru zanevřel dnes nevíme. Víme jen, že na náhrobní desce na Londonském hřbitůvku má vytesán tento epitaf: Našich kvasů hubitelé lítí, hnití, plesnivina, jezoviti. Zde leží Čeněk, jenž na Platfus skonal mlád 55 let.

A přátelé tento příběh je pravda, neboť mi jej v Novém Yorku na návsi vyprávěl sám velitel Novo Yorkských dobrovolných požárníku Anton Provázek.

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je středa 22. 8. 2018 a má svátek Bohuslav

Bohuslav se stále směje,
je to kopa veselá,
sic svět do prdele spěje,
nic si z toho nedělá.

Boža to je ajznboňák,
po večerech v nádražce,
pije pivo občas koňak,
a pak bleje na pražce.

Nádražky pomalu mizí,
lokálky se ruší,
převezme to někdo cizí,
Bohoušek to tuší.

Přesto úsměv na rtu mívá,
tupě kouká na koleje,
odrhovačky si zpívá,
je mu jedno, co kde leje.

Ať táhne modernizace,
do prdele i s unií,
stejně tak globalizace,
sraček všichni tuny jí.

My vám serem na Mekáče,
chceme zpátky klasiku,
v kupíčku jen koženkáče,
a žrát párek v rohliku.

Bohuslav je zpátečník,
veselý však společník,
zpruzený má konečník,
a tak chodí na nočník,
je to totiž výtečník.

Posted in Dědkovo běsy

Vágus Opus

Seděl vágus na zastávce
Krkal, smrděl, plival
Trvalo to však jen krátce
Opicajt se na něj díval

Všeobecně vágusení
Opicajtům milé není
Pendrekem nápravu zjednají
Vágusa si podají

Leží vágus na zastávce
Krvácí, slintá, skučí, otéká
policejní tvrdá práce
pendrekem tlukou člověka

Všeobecně vágusení
Opicajtům milé není
Pendrekem nápravu zjednají
Vágusa si podají

Leží vágus na záchytce
V křečích škube údy
kvůli levné silné vodce
Pěna mu jde z huby

Všeobecně vágusení
Delirium tremens mění
V hubě pěna v očích běs
Přímá linka do nebes

Leží vagus u popelnic
Mrtvé tělo pohozené
Vymizel svit ze zřítelnic
Popelářský vůz se žene

Všeobecně vágusení
Delirium tremens mění
Sejme světa utrpení
cesta zpět už pro něj není

Na smětišti nebo v rově
S farářem či bez funusu
Všichni lidé rovni sobě
Promění se v kupu hnusu

Snaktus Vágus Humus Salve

Posted in Vtipné propuky

Heslo

Miloš a ty kompjůtry.

Zveřejnil(a) Emen – Sarkastický hovado dne Úterý 21. srpen 2018

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je úterý 21. 8. 2018 a má svátek Johana

Johanka je děvče milé,
mléko pije ráda,
je však trochu zarputilé,
mrzí kamaráda.

Alkohol se jí hnusí,
kamarád ji opít zkusí,
Johana však odmítá,
nechce býti nalitá.

A tak chlapec ze žalu,
nikoliv však pomalu,
začal lemtat kořalu.

Kámoše pak z lihoviny,
bolí velmi palice,
blouzní tuze z kocoviny,
Johana je ramlice.

Johance je kloučka líto,
je přec plná empatie,
jak pomoci mu, ví to,
dotkne se mu pyje.

Hošíkovi tvrdne lumík,
a jí vlhne myška,
jemu pomůže jen rumík,
a Johaně kyška.

 

Posted in Pivní propuky

Jak vzniká europivo

Piju Plzeň, chčiju Gambrinus.

Piju Gambrinus, chčiju Kozel.

A chcanky nepiju, piju Budvar.

Posted in Vtipné propuky

Vtip pro 34. týden

Zvířátka jela na dovolenou a chovala se jako lidé.

Lišák jel s milenkou
Osel s manželkou
Vůl s celou rodinou
Kanec jel sám a čekal, která svině se k němu přidá…

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je pondělí 20. 8. 2018 a má svátek Bernard

Světový den komárů,
Bernard svátek slaví,
sát se bude z pohárů,
sosák se nám staví.

Na své jméno Bernard hrdý,
původem to medvěd tvrdý,
místo masa a krve sání,
Bernard hledá pivo k mání.

Už se těší jak malej Jarda,
do Humpolce do Bernarda.
Pro Bernarda známka punku,
lejt v Bernardu pivo z tanku.

Bernard pivu neodolá,
po pár kusech ostře zvolá:
„Kdyby pivo píču mělo,
tak by mi nic nechybělo!“

Posted in Dnes je a svátek má

Dnes je neděle 19. 8. 2018 a má svátek Ludvík

Ludvík to je švarný jinoch,
trošku debil, v mrdu divoch.

Každá městská fiflena,
chce být Ludvou skolena.

Ludvík to je pěkný chlápek,
trošku vůl, slušnej chcápek.

Ať uz husa nebo nána,
chce být Ludvou omrdána.

Ludvík to je hodnej kluk,
trošku blbec ale to je fuk.

A tak čubky, kurvy, dřízdy,
roztahujou před Ludvou pizdy.

Ludvík je jak ze žurnálu,
prcá jenom do análu.

Každá nadržená žena,
chce být Ludvou souložena.

Ludvík je však homoklaďák,
poskytuje klukům kaďák.

Zjistí něžné pokolení,
že od Ludvy mrdu není.

Ludvík je gay modročko,
má rád plný hnědoočko.

S chlapama je mu skvěle,
a tak zvolá Ludvík směle:

Jdětě všechny slečny, hele!
Konečně už do prdele!